Boxer Morava Adventures

Tunisko 2013/2014

Aktualizace 8.7. 2014

Když mne kamarádi z Land Rover fóra, Mopadži a Mešky v létě 2013 přizvali na společnou africkou rodinnou dovolenou v Land Roverech, nápad strávit Vánoce a Silvestra na Sahaře se nám se ženou tak zalíbil, že jsme jej prozradili našim holkám, které nakonec po krátkých protestech a našemu ujištěni, že je tam nikdo nesežere a že předávání dárků od pana Ježíška nebude ohroženo, souhlasily. Protože jsme s klukama nestihali přestavbu miláčka TDI Defika, který s námi již projel Island, byl jsem nakonec jako zálohu, kdyby to časově nevycházelo, nucen přikoupit 2008 Defender Puma. Trochu jsme jej až do posledních hodin před odjezdem paralelně s druhým defem upravovali, ale nakonec jsme tdi fakt tak hodně nestihali ze týden před odjezdem padlo definitivní rozhodnuti. Do Tunisu pojede puma! Zadně velké upravy jsme neprožívali, pouze jsme mimo klasicky servis a výměnu spotřebních součástek odpojili ekologicky nesmysl EGR, vyměnili tlumiče a pružiny za delší a silnější. Načipovali motor na 155 koni, demontovali katalyzátor a vyměnili okrasný přední nárazník za opravdový, na který se dá namontovat i naviják. Zahrádku se stanem a moto kufry, spací prostor v kabině pro holky a par dalších uprav nemá cenu zmiňovat, jsou na fotce. Protože jsme plánovali převážné spaní venku, zkoušeli jsme na poslední chvíli namontovat i nezávislé topeni. Nakonec to ale k naši velké lítosti neklaplo. Do speciální schránky pod cubybox se Ateso na rozdíl od Webasta proste díky dlouhé radící páce nevejde a tak zůstává definitivně doma, čehož budeme nakonec skoro každý den litovat. Mopadži i Mešky jedou rovněž v Defenderech. Jarda v Puma 110 a Zdenek v obytném speciálu na bázi Defender 130 s motorem td5. Oba topeni mají. Naviják na vyprošťovaní má pouze Jardova stodesítka, jak se nakonec ukazuje, párkrát se hodí.

12. 12.2013 se tedy konečně za ranních hodin vydáváme směrem k Brnu, kde máme sraz na benzínce s Mopadžiho týmem. Asi po hodině čekáni se nám konečně daří setkat a vydáváme se společně na cestu přes Rakousko do italské Genovy (Janova) odkud se společně i s auty přeplavime do tuniskeho města Tunisu. Mešky se k nam připojuje v pozdních nočnich hodinách až někde na italské dálnici. Narozdil od nás nejede přes Vídeň, ale vzal to z Třeboně pres Brenner. Stany na střechách aut stavíme na italské benzínce asi 80km od Janova, když už víme, že ranní odjezd určitě stíháme.

  

Do slunného přístavu se postupné prodíráme již značně hustým dopoledním provozem. K samotnému odjezdu potom ještě chybí najít ten správný terminál, protože se značením kudy a kam, si místní Správa budov asi moc hlavu nedělá. Jelikož nikdo z lidi, které potkáváme neovládá jinou řeč než ruce, nohy, italštinu a arabštinu, trochu se ještě, než se nám daří vyměnit poukazy za opravdové loděnky zapotíme. Naštěsti se pro tento úkol osvědčuje Jardova Lenka, která ospalé přístavní lemury drezůruje svojí angličtinou, ženskými vnadami a výmluvnými gesty. Nakonec se nám na druhy pokus daři dostat do řady před naši loď. Mezi otřiskanými auty francouzkých a italskych arabů, která maji na střechách od sedacich souprav až po několik skútrů na sobě, vypadaji naše v rakouské soli naložené Defendery, jako kdyby právě opustily výrobní linku. Loď nese již znacne znamky pouzivani a az na par bilách efendiů zde vidime jen same araby. V kajute netece voda do zachoda ( nakonec musime splachovat sprchou), vsude spina a docela i lehký zápach. Po vice jak hodinovem zpozdeni lod nakonec odrazi. Nikde zadna otevřená restauace. Vsechny zavrene. A pry že vecere az za nekolik hodin!!!! Tak jdeme na kafe. jedno stojí 1,80 euro.

 

Cesta trvá 24 hodin, tak jsme rádi, ze máme vlastni kajuty. Asi nejvetsi utrpeni je vyridit celni a policejni formality. Ty se nakonec Lence a Lucce dari po asi dvou útrpných hodinach vystát v nekonecne arabske fronte na jedne z palub u flegmatiku, sedícími za dvema pocitaci z digitalniho pravěku.

Po pristani a vyjeti do celniste nas jeste po drobnem uplatku 5 euro konecne pousti na tuniske uzemi. Pcasi na prosinec v pohode. Asi 12 stupnu a slunicko. Najizdime na dalnici drive, nez si stihame vymenit dinary. Na mytne dalnicni brane tedy platime eury. Bankomat na jedne z benzinek bere meskymu kartu, Jardovi dá jen mensi obnos a neumí vytisknout doklad. To nam to tedy zacina......:-). Ale jsme v pohode a ve vysilackach ruzně šprýmujeme. Puvodni dohoda zni, ze spime v kempech nebo na divoko, pouze jednou za par dni se pujdeme zkulturnit do nejakeho hotelu. Nakonec se nam toto prani nepodari splnit ani jednou. Pri jedinem a poslednim pokusu (na doporuceni cestovatelskeho pruvodce), se nam v jednom hotelu snazi recepcni nabidnout pokoje, kde bych nenechal spat ani nepřítele. Špína, smrad, křivé a propadle postele a zcela cizopasniky zachvacene matrace.

Koloseum

 Mezi další povinné kulturní prožitky musel Jarda jakožto vedoucí výpravy nutně zařadit i známou pamětihodnost, mezi které se druhé největší Koloseum na Světě určitě počítá. Koloseum v El Jem je z malé části pobořené, z části dostavěné. Bylo prý podle informací na internetu postaveno ve třetím století našeho letopočtu, někdy kolem roku 230. El Jem se tehdy jmenoval Thysdrus. Zdejší oblast byla poměrně bohatá díky pěstování oliv a lisování oleje, který šel v Římě docela na dračku. Stavba Kolosea nakonec předčasně skončila kvůli handrkování o peníze mezi zdejším vládcem a císařem. Spor jednoduše a prakticky vyřešila až římská armáda zničením města ještě než se mohla celým komplexem prohnat kolaudační komise s propiskami za uchem, takže krev a utrpení při zápasech tohle místo asi nikdy nevidělo. Vstupné za osobu je 10 Dinárů, děti do výšky „asi takhle...“ neplatí nic. Již před vstupem do objektu mne kontaktuje jeden z mnoha hospodských, který nás německy i trochu česky láká na pozdější pohoštění. Než se stihnu vzpamatovat, sedí naše děti na starém uslintaném chudákovi velbloudovi, který potom na špagátě poslušně prokulhá asi 50ti metrovou trasu před Koloseem. Velbloud na přerostlých paznehtech zvládá minutu jízdy s našimi dcerkami, které se mu vydrápaly na hřbet jako pírko, já však padám při vyřčení ceny majitele prskajícího a bublajícího živočicha skoro do mdlob. 15 Dinárů za jednu! Nevím, jak to ti pacholci dělají, ale musím jim fakt přiznat obrovskou míru profesionality v okrádání nepozorných turistů, kterým jsem tu pro tento okamžik já. Za hodinovou vyjížďku po Sahaře, totiž o několik dní později platíme 6 Dinárů za osobu!

Komentovat samotné Koloseum je asi zbytečné. Spousta kamene a schodů, naštěstí ne moc turistů. Prohlídku moc neprotahujeme a asi po půl hodině se přesouváme do hospody k výřečnému mouřenínovi. Jídlo má i přes strašidelně nehygienicky vypadající přípravu nakonec docela dobré a hlavně ne moc ostré. To vítají hlavně děti. Obsluha úslužná, cena 165 Dinárů za vše je ale trojnásobná, ve srovnání s obdobným pohoštěním v pozdějších dnech.

Jelikož se nám vic a vic zajida doterne otravovani vsech moznych trhovcu, kteri jsou az zoufali touhou neco nám vnutit, mirime co nejrychleji do Sahary. Nejedeme ani po jedne z vytyčenych tras, ale snažíme se držet původně naplánované trasy dle Topo mapy z GPS. Duna strida dunu a asi po hodině jízdy a hledání čehokoliv, co by připomínalo cestu je jasné, že to, co hledáme, je několik metrů pod námi. Traverzujeme duny v přibližném směru, ale dle polohy na obrazovce se stále vice vzdalujeme od všech vyznacenych cest. Je to jasne! Tuto noc strávíme opět mimo kemp! Vsichni se tesime. Pocasi i nálada je super, pohodu podpoří i zcela jasna obloha. Suunto na zápěstí ukazuje, že za chvili zapadne slunce a tedy mame nejvyssi cas najit misto k táboření. Rovné místo pro odstavení tří aut tak, abychom byli u sebe a přitom neleželi hlavami dolů, se nám daří objevit až na několikátý pokus. Sbirame drevo, vaříme večeře a potom sedime u ohynku az do hluboke tmy, nez dojde denni pridel piva, palivo a chuť experimentovat se zracdlovkami. Nic nás nedokáže vyhecovat k pokusům o umělecká fota více, než nádherná, hvězdami posetá obloha. Do spacáku nás nakonec kolem 23. hodiny žene až zima +6°C. Tedy kromě některých dětí. Ta by s čelovkami hledala dřevo, honila zatoulané štíry, klouzala po dunách a zlobila, klidně až do rána. Pisek mame vsude, v obleceni, bednách s jidlem, ve stanech i v autech. Jsem nadseny. Sahara nema chybu. V Maroku 2011 jsme se vzdy navecer schovali do nejakeho hotelu. Takze pouste a jeste ke vsemu nocni, jsem nikdy moc neužil. Ale samozrejme na motorkach je to o necem jinem. Tam nema clovek takove zazemi jako v terénnim aute!

Rano se budim do slunného dne tak, jako temer kazdy den. Zimou a vlhkem, které nas v nevytápěném stanu a aute provazi téměř po celou dobu dovolene. Vsude kolem nas jsou tuny sypkeho pisku a modra obloha. Garmin nam ukazuje, ze k nami vybranemu cili, kterym jsou pro tuto etapu dve stolove hory v Tembaine nám zbýva ujet v pisku ještě nejakych 80 kilomteru! Duny musime traverzovat, v primem smeru bychom se s nejvetsi pravděpodobnosti převratili. Stejne nakonec i tak jako včera, musime občas někoho popotáhnout. Jardu, který občas uvízne v hlubokem pisku, nebo Meskyho, protože jejich dlouhá stotřicítka někdy přejezd duny nedá a zůstane ležet na břiše. Mam nejlehči auto, nejsirsi gumy, nova pera a až podezřele funkční elektroniku, takže se mi v pisku tentokrát dari o dost lepe. Vsechny nás tato činnost bavi. Proto jsme preci ale prijeli! Asi po hodine kolébání dunami se nam dari narazit na stopy terénnich aut, ktera tu musela projet nedlouho pred nami. Podle hloubky stop a nedotcenych hrebenu mezi nimi se asi jedna o neco vyššího. Možná Pinzgauer, Unimog, nebo něco podobného. Přesto, že nejedeme ve speciálech, se po jejich stopách vydávame. A jde to v pohodě. Po další hodince se ocitáme na přijatelenejsim podkladu a po dalsi pulhodince dojizdime do berberskeho obcesrtsveni. Jejich kafe je dobré a už nám chybělo. Cena skleničky kávy je zde v Tunisku velmi promenliva. Od 0,45 až do 4 dinaru. Coca Colla a jine napoje v plechovvce jsou o dost drazsi. Obsluha je vzdy úsluzná, mluvi francouzkonemeckoanglickoitalsky a uplne pravidlene je spinavá jako prase. A to včetne rukou a nádobi. Jsem rád, ze jsme se všichni před odjezdem nechali přeočkovat a po celou dobu pobytu zde, bereme probiotika ktere upravuji zazivani. Snad....:-D. 

Po prijezdu do Tembaine nachazime za horou schovaný kemp s jednim ustrašeným psem, asi 15 berberskými stany, dvěma zarostlými chlapy, 4 rozpadlýmy zachody a jedním menu ve znění „polévka a kuskus bez masa“ za 30 dináru na osobu. S díky Sandokany odmitame, zaštěkáme psíkovi a odjiždime. Po ceste potkavame dodavkovy 4x4 autobus a je nám jasné, ze odsud se i přes varováni v popleteném průvodci, že to jinak, než terennimi auty nejde, dostaneme do kempu k sympatické Sofii do města Douze i klidnou cestou úplně v pohodě. Za volanty tedy konči naše nadšené ratolesti a na redukovane rychlosti je nechávame na střidacku ridit. Pás sotoliny a pisku siroky kolem 100 metru jim nabizi bohate manevrovaci moznosti. Je krasny den a my se opět v prubehu jizdy domlouvame na tom, ze do kempu dnes ještě nepojedeme. Zůstaneme opet v pousti. Sice zde už neni tolik dun, za které bychom se mohli pri taboreni bezpečně schovat, ale zde, mimo civilizaci, nas ostatni nechavaji na pokoji.

Navsteva Star Wars vesnicky v Nefta

Ráno nás vítá zatažená obloha a je jasné, že i na Sahaře bude brzy pršet! Stan pomocí od Mopadžiho vypůjčené gola sady (Protože jsem já, hlava skopová, ráno při stahování stanu, zapomněl kliku v unašeči a v poušti přes den ji potom samozřejmě ztratil !!!!), roluji již za mírného mrholení. Na komplet sbalená a k odjezdu připravená auta nám již ale hrčí docela vydatný proud vody. Je rozhodnuto! Do pouště, kam jsme měli dnes opět namířeno, prostě nejedeme! Mokré duny se pro těžká auta stávají neprůjezdné, což jsem si již v roce 2011 vyzkoušel s Toyotou 100 v Maroku. A protože chceme tábořit opět mimo kempy, potřebujeme najít místo, kde se komplet nezabahníme a děti nebudou muset trávit veškerý čas v autech u počítačových her...:-D. Volba padá na druhou kosmickou vesnici, kde George Lucas točil svou ságu Star Wars. Natáčely se zde dle inforamcí v průvodci scény domova Lukea Skywalkera v epizodě zvané Skrytá hrozba. Sám jsem i přes to, že jsem fanda Sci-Fi nikdy Hvězdné války nesledoval, ale jkdyž už jsem tady, byla by škoda to nevidět...Po neuspešnem pokusu o projeti zdánlivě vyschlého solneho jezera Chot el-Gharsa, ktere vede az k této legendarni Lucasove vesnicce, se se zcela zablacenymi auty vracíme zpět na silnici a bahenní pasáž, která nás dnes trochu vyškolila objizdime.

Zdrzeni vsak i přes to, že již neprší a cesta ubíhá celkem rychle vede k tomu, ze k filmovym stavbám prjizdime az za uplne tmy. Odpočatí Bohouši (příměr z postavičky z Bratrstva kočičí pracky od Jaroslava Foglara), se na nás vrhaji s až neuvěřitelným elánem. Vnucují nám štíry v Dentakrylu, Kamenné růže, možnost vyfotit se s utahaným fenkem, anebo s vyplašeným kánětem bělochvostým. Odmítáme i žebrající děti, které se nám cpou až do aut se sádrovými přívěsky na kožených šňůrkách, nebo chtějí karamelové či čokoládové bonbóny.....anebo peníze. A to pořád dokola, jako kolotoč! Nejvíc mne točí, že vidí, jak jsme utahaní ale stejně nedají pokoj.! Chceme to otočit a zmizet tak, jako jsme to byli nuceni učinit při prvnim pokusu o podobnou exkurzi u Star Wars vesnice Matmata. Jsem si vědom, že oni tu jsou doma a my jediný zdroj jejich příjmů v téhle neúrodné oblasti, ale už je toho na nás fakt dost! Jsem špinavej jak prase, mokrej a hladovej. Nejde ani tak o nás, o dospělé. Děti se mumraje ve tmě totiž docela začínají bát a to není dobře. Na tenhle výlet by měly vzpomínat bez strachu. 

Nakonec nas však místní, do šátku na hlavě neustále smrkající kápo ujišťuje, ze můžeme zajet dovnitř, primo mezi filmové stavby a za noc, kterou tam strávime, chce jen 130 dinarů. Po tom, co mu mondié vysvětlim, ze se umíme vyspat i mimo areál a o jejich rozpadlý a nefunkčni kadibudky ani moc nestojime, shodujeme se postupně na 50 dinarech za celou skupinu. Už mne to věčné smlouvání fakt nebaví! Jsme utahaní, auta máme včetně klik u dveří jak prase a máme hlad. Náladu nám všem zvedá až vydatná večeře a jako zlatý hřeb večera okamžik, kdy celá sestava prodejců osedlá svoje prdlavky Motobecane a odsviští do tmy. Přes noc s námi nakonec jako strážní andělé zůstávají pouze dva berbeři. Nezlobí, nic nechtějí, jen občas zahlédneme jejich oční bělmo, když nás z úkrytů Skywalkerových kobek mlčky pozorují.

Za pade, které nás tahle sranda bude stát nás ale rano ceka opravdu luxusní překvapení. Kolem pul osme vstavam a natacim impozantni vychod slunce nad mistnimi dunami. Za skelety scifi budov slysim selest a silici hlasy. A cumim jako blazen! Prave totiz dorazil prvni ranni autobus. Je plny japonskych turistu. Mimo kopule rozpadajicich se filmovych exterieru foti i nas pri priprave snidane, při baleni stanů, čištění zubů a td a td. Opravdu zazitek! A to jak pro nas, tak doufám i pro ne! Na tuhle atmosferu asi nikdy nezapomeneme. Možná se objevime i v nejakem tom katalogu ci cestopisu. Po tu dobu, nez se najime a sbalime se stihnou vystridat jeste další ctyri turnusy, kterým se při vstupu do arealu a pohledu na naši Land Rover základnu údivem otevírají pusy. Videt Mezi Starwars zříceninami tri defendery se stany na strechach, kempovym nabytkem a behajicimi dětmi, se hned tak kazdemu nepoštesti.

Po snídani zveme rudou kůži náčelníka Smrkajícího Šátka mezi nás. Vařime mu kafe a ostatním, kteří pravě dorazili do práce, trochu zvysujeme trzbu nakupem mistnich cetek. Poustni ruze, moduritove privesky a v slze zaliti stiri postupne meni majitele. Loucime se s celkem pohodovymi a na mistni pomery velmi zdrzenlivymi domorodci a jedeme dal, směrem Gafsa.

Štědrý den a výlet na velbloudím hrbu v oáze Ksar Ghilane
Lehky terén a střidmě se dmouci duny nás asi po 4 hodinách kolébavé cesty pustinou přivádějí do již z dálky viditelné oazy Ksar Ghilane. Zde planujeme strávit dva dny, včetně toho Vánočního - Štědrého. Děti se už nemuzou dockat. Nejdříve projíždíme celou oázou, která je nad očekávání rozlehlá. Parkoviště ve stínu vysokých palem jsou téměř prázdná a kempy, které míjíme, nás i přes lákání místních domorodců nechávají chladnými. Dojíždíme až k vyhlášenému jezírku s teplou vodou. Výsledkem přehnaného očekávání je zklamání. Jezírko s kalnou, řekl bych až špinavou vodou určitě neláká k vykoupání. Vypadá trochu jako zanedbaná obecní požární nádrž někde ve východočeském Slavoňově za hluboké totality. Uprostřed vodní hladiny se lehce klátí opilý turista a u stolků na břehu sedí pár lidí, kteří se už možná s chozením na malou nikam dál neobtěžují. Opodál stojí dva obrovské nákladní speciály a u nich asi 15 fullcrossových motorek. Jsou to němci a po vzájemné, asi 5 minut trvající debatě dbám jejich rady a přesouváme se jinam. Na druhou stranu oázy, kde je nesrovnatelně čistěji, ale hlavně klid. Vjíždíme do prázdného kempu a hned po tom, co se rozkoukáme nás přichází přivítat místní správce. Hovoří slušně německy a my se tedy po nalezení vzájemné shody za cenu ubytování přesouváme na pro nás nejvýhodnější místo. Sluničko hreje, teplota +18,5 stupnu. Rozbijime tabor, vztyčujeme stany a rozvinujeme markýzy. Asi po hodině se pan správce opět hlásí, že velbloudi na vyjížďku do pouště jsou připraveni na kraji oázy. Hodinová cena za osobu byla domluvena již předem na 6 dinárů. Jedou jen děti a jako doprovod já. Ne, že by se mi s tolika dětmi najednou nějak moc chtělo...odpovědnost je to veliká, ale nikdo jiný nemá díky přípravám na příchod Ježíška čas. Nakonec se po shlédnutí bezpečnostních podmínek celé pidikaravany k doprovodu přidává i Mešky. Jak po pár desítkách metrech zjišťujeme, naštěstí! Sedla připomínající ševcovský verpánek s dekou jsou na velbloudech přidělána sisálovými a koženými šňůrkami tak nedbale, že ti nejmenší skoro nemají šanci se na zvířeti udržet! Zdeněk je tedy za chůze střídavě pošoupává zpět do sedel. Průvodce máme celkem tři. Ani jeden neumí jinak než arabsky a ani jeden se nepodívá dozadu, jestli je vše v pořádku. Velbloudi jsou k sobě přivázání provazy a dělají si co chtějí. Ten "můj", na kterém se vezu v řadě jako poslední, je asi nějaký hladový a při každé možné příležitosti se zasekne a utrhne si trs křoví. Já se mám při takovém překvapení naštěstí čeho držet, ale chudáci děti!? Ty na držadla, když třeba zrvovna nechybí ani nedosáhnou! Asi po 20 minutách průvodci zastavují a nechají nás všechny sesednout. V podstašě je to jasné. Nechce se jim šlapat tak dlouho do pouště a dělají přestávku tak, aby jsme se zase mohli za chvíli vrátit nazpět. Ani nám to moc nevadí, protože ti nejmenší zažívají snad i něco víc než adrenalín. A my dospělí už se na to ze hřbetu svých velbloudů skoro ani nechceme dívat! Po chvilce tlachání s vůdci karavany se domlouváme na návratu do oázy s tím, že žádné peníze nezpět chtít nebudeme. Při nastupování se snažíme proházet děti a dospělé tak, aby jsme co nejvíce snížili možná rizika pádu a vydáváme se zpět k oáze. Celkem si při návrau a po sesednutí posledního prcka oddychuji, že se nic nestalo. Možná zbytečné obavy, ale mít na starosti cizí dítě není žádný med. Vsadím se, že naše děti na tento zážitek hned tak nezapomenou.
Pripravujeme se na Štědrý vecer. Uz i ja verim, ze to holky s temi Vánocemi myslely vazne! Zmraženi třeboňští kapři a kompletni proviant na výrobu bamboroveho salatu zabral místo na všech našich skládacích stolech. Obalování řízků, výroba salátu....smažení kaprů. Něco děláme my chlapi, něco holky! Za zvědavých pohledů a občasného cvakání fotoaparátů kolemjdoucích turistů se nám ještě za světla daří zvládnout přípravu vánoční tabule, abychom se nakonec kolem 17.00 hodiny sesedli za zvuku vánočních koled, deroucích se z Meškanových Defíka u dlouhého improvizovaného stolu pro 11 lidí. Malý rozsvicený vanocni stromek nemá chybu! Přesto, že jsou pro mě doma Vánoce spíš lehkým utrpěním...volno, dovolené, dárky, stres se stromkem a jeho upěvněním do stojanu, které se bez zranění skoro nedá zvládnout, tady to necítím. Neuveřitelné! Skutecne vánoce v pousti! A já jsem v pohodě! Tak o tom se mi doposud ani nesnilo! Samotnou nadílku a průbeh vánočního večera nebudu popisovat. Opět jsem plakal, protože jsem tak, jako již po několik let, nedostal žádný tvrdý balíček! Náladu zlepšilo až Čolkovo a plzeňské pivo, všemožné jídlo, vánoční cukroví, prskavky a dětská radost.....prostě jako doma. Občas nás z vánoční atmosféry vyruší drnčící kolečka cestovních kufrů od okolo prochazejicich turistu, na které v tesne blizkosti nasich aut cekaji berberske stany. Trochu jsme je s klukama prohlidli pres den a uz se potom k ránu nedivim, kdyz asi ve ctyri hodiny slysim úprk těch, ktere zima a vsudypritomny hmyz vyhnal předčasně do bezpečí jejich autobusu. Zlatý defender a Magiollina! Letošní Vánoce se mi nadmíru líbily!
Návštěva městského trhu v Douz 
Na dnešní ráno jsme si společně naplánovali kontakt s místní ekonomikou. Poradila nám to Sofie, majitelka místního kempu v Douz. Zde již podruhé po návratu s pouště nocujeme. Mimo klasický trh, který se v Douz koná ve zvětšené míře každý čtvrtek, je dnešní den vyjímečný ještě tím, že zároveň probíhají jejich slavnosti, které mají něco společného s příchodem Nového roku. Zvířecí trh, alegorické vozy, muzika, policejní zátarasy, kolony státníků, polibky všech, kteří se na ulici potkají...dvakrát na levou a to samé na pravou tvář..a to i když jen přibrzdí na skútru vprostřed křižovatky! Prostě něco podobvného, jako byly za našeho dětství Husákovy 1. Máje! Chybí jen mávátka a Jiřina Švorcová! Obtíženi foťáky, místní měnou a trpělivostí se tedy nedlouho po snídani vydáváme na cestu do víru velkomesta. Kličkovat v davech, vyhýbat se stovkám skútrů a aut je uplne něco jiného, nez se skrývat za pevnostním nárazníkem Defendera, kde se nám nemůže nic stát. A ještě ke všemu musíme dávat pozor na děti aby se neztratily! Stovky trhovcu, obrovsky provoz a zmatek, zvládá však oproti nám naprosta vetsina domorodcu s ledovym klidem a v tezke pohode. Je to jedna z mala veci, kterou bychom se od tunisanu měli naucit! Nikdo na nikoho zbytečně netroubi, vsichni maji cas a klidne daji prednost i tomu, kdo vjede do kruhového objezdu v protismeru. Většina pánské populace popíjí v desitkach poulicnich kafetérii kafe a vubec jim nevadi, ze sedi az po kotniky v odpadcich a nad hlavami jim šustí různobaevné vlaječky z mikrotenových sáčků, kterými je Tunis kompletně zachvácen. Bordel, kam oko dohledne! Tento jev nas provázi opravdu pri vsech nasich cestach po této, jinak krásné zemi. V Maroku to tak hrozné nebylo.  Náš nakup neni tak velky, jak by si mistni biznysmeni přáli, ale i tak si nemají důvod stěžovat. My chlapi si kupujeme konvičky na čaj, které se dají postavit přímo do ohně, (nebo v to alespoň doufáme), děti na sebe věší různé přívěsky a hadříky a naše ženy se nakonec nechají ukecat a kupují přikrývky, dřevěné misky a drobnou keramiku. Prostě všechno, co pár dní po návratu přistane někde v rohu a bude na to padat prach. Ale to k turistice patří a máme to rádi! Po slalomu mezi stánky si potřebujeme trochu odpočinout a usedáme tedy na největším místním náměstí do stínu stromu. Přišel čas na jejich výbornou kávu a malý dortík. Je tu spousta plastových stolků a samozřejmě desítky pánů s kávou nebo čajem. Někteří hrají domino, jiní telefonují....a všichni kouří vodní dýmku, nebo cigarety. Fakt dřina! Velmi často se nám při našem příchodu do kaváren stává, že se na nás místní hosté dívají trochu nevraživě. Ani se jim nedivím, protože s rámusem musíme přetahat bakelitové stolky a židle tak, aby se nás usadilo všech jedenáct. A to moc klidu k jejich meditaci a důležitým myšlenkovým veletočům nepřidá! Mám ale vyzkoušeno, že stačí kouzelné slůvko "bonžůůůr", široký úsměv a vlídný pohled do očí a vše je rázem jinak! Ochotně pomáhají s přeskupením, nabízejí volné židle a chovají se velmi přátelsky. Je to prostě tak. Jsou od bělochů již z dob francouzké kolonizace zvyklí na opovrhování a ústrky. V případě, že si ale bílý turista uvědomí, že je u nich jen na návštěvě a podle toho se i chová, většinou nemusí mít strach z toho, že by mu někdo z místních bezdůvodně ublížil. Trochu přehnané mi snad občas přišly jen jejich projevy náklonnosti k dětem. Když nám špinavý berber na poušti uchvátil naši mladší dceru a vlepil ji pusu přes celou tvář, něvěděl jsem, jak se v první chvíli zachovat! Infekce, úchylák, magor a vrah......nabízelo se toho víc! Nakonec jsme to přešli jen důkladným vydrhnutím tváře když už byl pryč....a děvče to asi přežije. :-). Na tržišti jsme vydrželi několik hodin. Útrata zanedbatelná, únava značná. Táhnout tašky s tretkami nic moc. K nákupu totiž přibyly ještě pozornosti pro naše blízké, kteří na nás čekají doma. Pouštní růže, několikero kilových balení datlí, kterým se zde pro jejich vyhlášenou kvalitu říká "Tuniské zlato", do Dentakrylu zalití štíři, bonbóny v pytlíku s arabskými nápisy pro spolužáky našich dcer a další a další blbosti. Po cestě ještě před návratem do kempu ještě nezapomenout přikoupit balenou vodu a pečivo, zbytek potravin naštestí máme. Ráno chceme odjet směr sever. Navštívíme solná jezera a snad i místa vojenských operací Afrikakorpsu za druhé světové války, kudy táhla tanková divize maršála Erwina Rommela, známého také pod přezdívkou Wüstenfuchs (Pouštní liška).
 

 

Kempy.
V našem případě vyhledáváme toto zařízení převážně proto, abychom se, za áá vysprchovali, a za béé, aby se těm, kterým se nechce chodit do pouště či hopsat na nějaké skládací pomůcce z outddoru umožnilo uvolněné vykonání potřeby. Každý kemp je trochu jiný a ne každý tento poaždavek splňuje na sto procent. Většina turistů, které jsme v tuto roční dobu v Tunisku potkali, jezdí v obytných autech, nebo se stany na střeše tak, jak tomu je i v našem případě. Proto asi očekávají to samé co my. Kvalitu ubytování v berberských stanech mohu posoudit jen velmi těžko. Byli jsme se v několika ze zvědavosti podívat a i si na chvilku poležet a musím přiznat, že mnohem slépe se cítím ve svém střešním stanu, či na karimatce v Defenderu. Základní hodnotící kritérium kam jít a kam ne, byla pro nás hlavně úroveň hygieny. Přecijenom máme sebou děti. Největší nedostatek mají většinou záchody. Plastové kbelíky na odkládání použitého toaletního papíru a upozornění na ně, nepadne hned napoprvé každému do oka. Pokud ano, někdy zase chybí odvaha zvedat pro odhození každého kusu víko, které vyvolává spíš husí kůži, než touhu po třídění odpadu. To vede k tomu, že papír letí při spláchnutí do kanalizace, která na tento druh odpadu není ani trochu stavěná. Dochází tak k častému ucpávání záchoda. A to je potom masakr! Klasické splachovací záchody, které jsme mohli používat jako u nás, jsme měli možnost vidět jen ve větších městech, nebo tam, kde na to kašlou a jednou za čas prostě na ucpanou jímku někoho naženou. Základní výbavou většiny WC je „bidetová“ hadička pro pravou ruku, na umytí „podvozku" (anebo když má někdo neodolatelnou chuť se napít :-D) a proto papír většinou chybí. Prkénko velmi často také. Nebo není přišroubované. Je ulomené nebo nalomené, protože těm, kterým nevyhovuje evropský styl formou sedu a vyhledávají spíše záchody tureckého stylu (ty jsme v Tunisku viděli jen zřídka), při postavení na vrch mísy upadne. Podle toho někdy vypadá i karamelová výzdoba zadní části mísy! V každém případě bych se již za posledních deset let nebál zařadit mezi záchodové specialisty! Asie, Evropa, Afrika. muslivové, arabský národ, cikáni, rusové, dobytci i jiná prasata mě nikdy svým postojem k WC nepřestanou překvapovat! Dost mě namíchl arab v Ksar Ghilane, který schválně naházel do záchodových mís celé role toaletního papíru, aby nám znemožnil jejich používní. Viděl jsem ho u toho. Dost tvrdý způsob jak nás převychovat! Asi se mu to ale nepovede. Protože téměř na všech WC chybí štetka, chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, že její funkci zde přebírá vodovodní hadička. A musím uznat, že je to mnohem praktičtější.
Sprchy jsou často zásobeny teplou vodou ze solárních ohřevů na střechách okolních budov, které v prosinci a lednu ohřejí vodu jen na velmi malou teplotu, a to ještě v omezeném množství. Najít tedy kemp s teplou vodou, kde se v rozumném čase vysprchujeme všchni, bylo takřka nemožné. O tlaku vody, která většinou neteče, ale jen kape, nemá cenu mluvit. Na hospodaření v tomto režimu jsme si ale zvykli velmi brzy. Hodně záleží na majiteli nebo správci kempu. Je-li to francouz nebo jiný evropan, je kemp většinou funkční a na místní poměry čistý. A díky tomu samozřejmě i v těchto měsících poměrně slušně obsazený. Jeli majitel arab, je téměř jisté, že téměř s jistotou nemusíte hledat nic, co by fungovalo! Bude zde většinou bordel a špína. Podotýkám, že píšu pouze o našich konkrétních zkušenostech. Najde se určitě i spousta lidí, kteří budou mít opačné poznatky. My ale takové štěstí neměli. Možná proto, že jsme volili k výletu jiný termín, než je hlavní sezóna a také proto, že kempy, které jsme navštěvovali, nejsou ve velkých městech či jiných významných turitických centrech. My chtěli samotu a klid. A to nám přeci za nějakou tu oběť stojí!
V jednom případě se nám dokonce stalo, že po otevření dveří chatky, kterou nám nabídli pro využití zázemí sprchy a WC, se podlaha tak čile hýbala šváby a jinou drobotinou, že se i majitel zastyděl a víc nás už k pobytu nenutil. Byl jsem tou zoologickou zahradou tak zaskočen, že jsem to ani nenatočil....ani nevyfotil. Smůla!
Když jsme poprvé za celý pobyt v Tunisku rozhodli ulevit našim starým kostem v nějakém hotelu a poslechli opět doporučení jednoho popletného českého tištěného průvodce, byli jsme velmi nemile překvapeni. K našemu velikému zklamání jsme po obdržení klíčů, sjednání běžné ceny a postupném otevření dveří jednotlivých pokojů shodně dospěli k rozhodnutí, že prchneme dříve, než náš společně klepne pepka. Křivé a polámané postele s rozpadlými matracemi, přikrývkami, které asi donedávna používali na přikrývání velbloudů, záchody se sprchou na úrovni městské skládky a na podlahách bordel, jak u benzínky v Itálii. To na nás právě dobrý dojem neudělalo! Když jsem poté panu recepčnímu vracel klíče s odůvodněním, že za tohoto stavu jejich služby fakt nevyužijeme, ptal se mě, co nám vlastně vadí a po mém výčtu nedostatků s úsměvem opáčil, že stačilo říct, že nám když tak dá lepší pokoje! No prostě podnikatel roku! Už nikdy více jsme pokus o přenocování ve zděném zařízení neopakovali a radši trávili chladné noci v bezpečí a relativní čistotě našich aut a autostanů.
 

Jídlo, dobroty a nápoje.

Lidem , kteří již mají zkušenosti s cestováním mimo Evropu, budou podobné rady možná připadat zbytečné.  Pro začátečníka, který se ale na své první arabské dobrodružství teprve chystá, však mohou být k užitku. Podotýkám, že tato slova neplatí pro lidi, kteří do Tuniska přiletěli k moři a z hotelového bazénu skoro nevystrčí frňáky. Píši o pobytu v běžných kempech, mezi domorodci a mimo resorty s přísnějšími hygienickými pravidly. Oblíbený a ve spoustě příruček popisovaný mátový, jindy též zvaný "Berberský čaj", jsme si měli možnost dát pouze jednou v Tunisku, podruhé až na lodi. V obou případech to byla spíše náhražka, než dobrota, která je známa svojí až ostře sladkou chutí, mátovými lístky a kousky oříšků. Naposledy jsem opravdu povedený čaj, a to několikrát denně!!, měl možnost pít v Maroku v roce 2011. Mezi tuniskými mátohami se mi o něčem takovém mohlo jen zdát! Proto jsme se tedy rozhodli neriskovat a omezili se na kávu, která se jim až na mírné výkyvy většinou podaří. Cena jedné skleničky (šálku) se pohybovala od 6,- do 70,- českých korun. A znovu upozorňuji, cenu sjednejte vždy předem! Pokud jsou ceny nápojů vystaveny nad pultem, je třeba si je viditelně prohlédnout, protože pokud si obsluha myslí, že jste si ceníku nevšimli, úprava ceny po již vyřčené vysoké sumě je někdy dřina. Domorodci poté berou následné vyjednávání a reklamování přemrštěné ceny trochu osobně a v křiku a rozhazovaní rukama si prostě kafe nebo jídlo dostatečně nevychutnáte! Limonády mají často místní a Cocacolou rovněž nic nezkazíte. Zásadní věc, kterou každému doporučuji, je VŽDY !!! vařit a pít z balené SYCENÉ vody. Tím, že si vždy kupuji vodu perlivou, mám větší možnost předejít zažívacím potížím. Když totiž koupím balenou vodu neperlivou, bývá tato do láhví často naplněna z vodovodu či ze studny. Zamaskovat - narazit zapečetěnou PETzátku není žádné umění. Viděl jsem to na vlastní oči, když ji číšník v restauraci opatrně odšrouboval, bez poškození pojistného prstýnku. Občas jsme v lahvích s neperlivou vodou zaznamenali i mechanické nečistoty. Takovou vodu jsem potom okamžitě nalil do nádobky ostřikovače Defendera. Na nic jiného bych se ji použít neodvážil.....      

 

MAROKO 2016


Kača Nevrlá

1 únor v 15:20

V loni mě popadl bláznivý nápad, že bych ráda do Maroka. Na netu se objevila zajímavá nabídka , já se chytla příležitosti a po půl roce, 8. ledna 2016 jsem stála v motorkářských hadrech, s batohem na letišti a začala si plnit svůj sen.
Den 1.: V poledne cesta do Prahy, kde byl sraz s dalšími členy výpravy - celkem nás bylo 9, z toho 7 motorkářů + organizátor a cestovatelka, kteří měli dělat doprovod v autě. Let z Prahy do Milána, byl krátký a nás čekala noc na letišti, let do Marakeše startoval až ráno.
Den 2. : budíček v pět hodin, balení, odbavení a o půl osmé odlet.
V Marakeši nás čekalo příjemných 19°, tereňák Pajero a přistavené motorky. Měla jsem objednanou hondu Tornado 250, byla jsem ujištěna, že z ní určitě dostanu na zem, ale realita byla taková, že jsem na zem nedosáhla ani špičkama...majitelé mi ji o trochu snížili a při troše štěstí a balancu jsem jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Kolegyně Blanka si místo motorky raději nechala dovést skůtr, kluci byli v pohodě...
Natankovali jsme a dnešní cíl byly vodopády a přenocování v D´Ouzoudu. Dojeli jsme za tmy, ubytovali se, hotel byl, tak jako všude, čistý - byli jsme první návštěvníci , ale vzhledem k tomu , že jsme již popojeli do hor, byla docela kosa, ale vlastní spacák a teplé deky, před tím první marocké jídlo a naše slivovice mě umrtvily....
Den 3.: Ráno se jdeme podívat na vodopády, z vrchu a ze spodu...ale musíme popojet, tak balíme, a kaňonem Imi-n Ifri poračujeme výše do hor. Atlas je nekonečný, a krásný a důstojný a silnice místy pěkné, místy žádné a hlavně úzké... Vyjeli jsme 2400km n/m a vzhledem k blížící se tmě jsme zůstali v hotelu za vesnicí. Ve "společenské místnosti" nám zatopili, uvařili, slivovici ukradli...ale jinak bylo veselo 
Den 4.: Ráno -4 °...Po snidani balíme a vyrážíme. Blance po pár km klekl skůtr, tak začal tetris - bagáž z pajera ven, skůtr do auta, bagáž nějak zpět a Blanka se taky nějak vecpala...Jedeme do Tighiru, prý to tam opraví, po třech hodinách, když kluci viděli, jak to opravují, a po Blančině rozhodnutí, že pokračuje v autě ujíždíme...Prý na Zagoru menším off...Celých 40 nebo 50 km jsem Vladimíra nenáviděla, bo jet kolem hory po všem možném, jenom ne po cestě, na motorce, na které jsem nemohla zastavit,z jedné strany mít skálu a z druhé propast a v protisměru auto...užila jsem si to a hlavně DALA jsem to!!!! Pak už jen sjezd do údolí Jebel Sahro a 15 km písku a už měla být silnice...Jenže najednou byla tma, a já po 10km v písku najednou z motorky vystoupila, zabrzdila hlavou do písku a začali mě pekelně bolet ruky. Vláďa s Hankou a Blankou vyskákali z auta, ale měla jsem asi víc štěstí než rozumu... Takže další tetris - Vláďa na motorku, já do auta, Blanka za volant...A hurá do Zagory...
Den 5.: Moje naražené pacenky mi nedovolí sednout za řidítka a to se ukazuje jako prozřetelnost. Jedeme do pouště k Berberům, 70 km od civilizace... Motorku nechávám před hotelem, budeme se pozítří vracet, a jsem za tůristu. Vjíždíme do dun a písku a kamení, prostě do pouště, kluci hrabou a vyhrabávají, blbnou a padají a ulamují zrcátka a já jsem šťastná, že jedu teréňákem, to bych nedala...ani fyzicky, ani technicky...Před západem slunka dojíždíme k cíli... Nic podobného jsem nikdy neviděla a asi ani neuvidím...koberce, lehátka, stany... na postelích teplé deky, ve sprše teplá voda...čisto...Jo a místní personál se nám chtěl zalíbit a místo našeho "Vítame", zdravili " Vitamíní, vitamíni... Západ slunka byl nepopsatelný, stejně jako noční obloha plná hvězd, tolik jsem jich neviděla snad ani v planetáriu... Dobrá večeře...
Den 6.: Východ slunka na nejvyšší duně,
dobrá snídaně a hurá zpět do Zagory jinou cestou...hlubším pískem, více kamením ...a najednou před námi vyschlé jezero Iriky, kdysi cíl Dakaru... a fata morgana...pořád jsme jeli k jezeru a pořád byl písek....Do Zagory se vracíme v podvečer, stejný hotel, motorka poslušně čeká...po zcivilizování našich maličkostí jdeme vzít útokem místní vývařovnu.A nasávat atmosféru večerního města....
Den 7.: Ráno sedám za řidítka a jedu...Náš cíl je Quarzazate. Cestou zastavujeme na nějakém místním tržišti...síla...to se nedá popsat, to se musí vidět a...cítit... . a následuje opět kolečko kolem jedné z hor Atlasu...levá, pravá, levá....na horu to ještě jde, dolů už mi naražené ruky moc neslouží...Těsně před vjezdem do města mi dochází benzín a Vláďa přebírá moji motorku a Blanka volant...
Jen jsme zaparkovali před hotelem, bereme útokem obchod pro turisty s alkoholem - zásoby slivovice došly. Jedeme se podívat na kulisy filmových ateliérů a další nezapomenutelný zážitek je návštěva Ait Ben hadu, starého města. Po návratu se ubytováváme, děláme ze sebe lidi a v zapadlé uličce pácháme obžerství místní kuchyní za pár drobných a pokračujeme lovenm suvenýrů a smlouváním a den končíme na střeše hotelu popíjením piva a vodky.
Den 8.: A vracíme se do Marakeše...Jedu s holkama v autě, motorku opět sedlá Vladimír. Naštěstí. Můžu tak alespoň neustále fotit ta neuvěřitelná panoramata.
V pět hodin máme vracet motorky...ještě před tím se stačíme ubytovat, kluci dělají poslední kosmetické úpravy motorek... a modlíme se, aby nám vrátili kauci...Jako první jdu na řadu já, mikinu přetaženou až po prsty, aby nebyly vidět modré ruce a s tragickým výrazem vysvětluji, že jsem nepřijela na motorce, protože mi není dobře. Na otázku " Crash, madam?" odpovídám: "No crash"...a jen přítmí garáže neukazuje, jak jsem svým ustláním sjela celý bok... Je mi vrácena kauce a já raději mizím... UF...
Všechno dopadlo jak mělo, a opět náš oblíbený nájezd na místní vývařovnu - tam byla záruka že jídlo je čerstvé, vlastním by zbytky napředhazovali...a poznávání večerní Mediny. 
Den 9.: Celý den máme na to býti turistami... snídáme někde uprostřed místních čerstvé placky s medem, bloudíme a hlavně - hledáme Carrefour, tam mají obchod s alkoholem... . Našli, sjeli do podzemí, nakoupili a v parku hned něco málo ochutnali...No a pak zbylé peníze směňujeme za dárečky domů. 
Den 10.: A je konec...ráno sedáme do taxíků, jedeme na letiště a nastává kolotoč odbavení a kontrol a letu do Milána a to samé před odletem do Prahy a pak vlak a o půl třetí jsem doma.
Jsem utahaná, plná zážitků, emocí, pochroumaná, ale nevýslovně šťastná. Splnila jsem si sen...

Shrnutí: celková cena této srandy mě přišla včetně letenky, motorky, benzínu, prostě všeho na necelých 23 tisíc.
Kluci ujeli přes 1800km, já nějakých 900km.

 

odkaz na fotky z cesty

http://zdenooska.rajce.idnes.cz/Maroko_2016/

 

 

 

 

 

aktualizováno: 01.03.2024 12:31:48